Co vlastně člověka drží nad vodou? Aby pořád dál a dál
pokračoval v životě, když vůbec neví, kam vlastně jde?
Může na to kašlat a život nějak plyne, nebo se snažit co
nejvíc to jde a stejně je to nakonec všechno jinak. Ten smysl je tak zvláštní
věc. Život je totiž naprosto nesmyslnej.
Co se vůbec reálně dá naplánovat? Druhej den? Vážně? Stalo
se vám někdy, že jste měli přesně naplánovanej druhej den, ani nemusel být
pracovní, třeba jen sobotu a nic z toho nevyšlo? Úplně stačí maličkost – začne
pršet. A když je to svatební den v zahradním altánku, tak jste prostě v háji
a půl roku plánů taky. Pro někoho jiného je to ale jen další den, kdy prší. A
někdo si ten déšť navíc ještě užívá! Hezky voní, pročistí se vzduch.
To, co pro vás je téměř konec světa, když máte pocit, že nic
horšího se vlastně nemůže stát, to může být pro druhého začátek štěstí. Když
vás někdo opustí a vy trpíte tak moc, že nevíte, co ještě může být horšího.
Cítíte ten svíravý tlak v žaludku, jako by vám někdo pevně mačkal orgány,
nemůžete se pohnout, zvednout z postele, pohled na dva zamilované držící
se za ruce je tak nesnesitelný, že byste jim nejraději dali facku. Oběma. Když
od vás někdo takhle (a nejlíp ještě náhle a nečekaně) odejde, je naprosto dobře
možné, že jen proto, aby za rok dělal někoho jiného naprosto šťastným nebo
šťastnou. Ale vy v tu chvíli vidíte jen sebe. Svůj podělanej život,
zpackanou svatbu, pitomýho šéfa a nevděčnou kamarádku.
Je to těžké vidět druhé ve svém vlastním světě. Ale jsou
tam. Pořád. Ať už pro vás nebo vedle vás nebo proti vám. Jsou tam. Nejde je
přehlížet. Utváří váš život úplně stejně, jako si myslíte, že si ho utváříte
vy. Kolektivní vzájemné nepřímé působení by se to dalo nazvat.
Protože na koho vlastně všichni čekáme? Na cizince, cizinku,
někoho, kdo měl jinou výchovu, jiné rodiče, jiné kamarády, třeba i jiné
vzdělání, věk a co nejvíc: JINÉ POHLAVÍ. Totálně jiného člověka. Který ale
přijde a stráví s námi (možná) celý život. Bude tu pro nás ještě víc, než
budou naši rodiče nebo kamarádi. Bude s námi, když my nebudeme schopní
sami se sebou ani vydržet.
Není to divný? Celý život čekat na někoho cizího, kdo nám
ten život úplně změní a v tom dobrým případě i zlepší? My čekáme na druhé.
My doufáme v druhé. Proč to omezovat jen na budoucího partnera? Proč nečekat na
všechny, kdo jsou kolem nás a hlavně – proč je nevidět?
Znáte to, když jezdíte/chodíte ráno do práce a vidíte ty „zombie“
kolem sebe? Šedý zombie. Museli jste to
už slyšet, jak je tahle technická generace zombícká, že jen kouká do smart
phonů a má sluchátka. To je ale jen ten povrch. Já jsem tou generací a jsme
plní emocí, obav, prožitků, vzrušení a chutí. Ve sluchátkách nám často hrává
muzika, která zpívá o všem, co nedovedeme nebo nechceme vyslovit. A na mobilu
je článek o tom, jak být lepším a jak být sám se sebou rád. Nebo jo, někdo
poslouchá popík a na telefonu má Facebook – a co. Chceme být propojení, ale
podle svého výběru.
Já to mám tak. Ráda se propojuju. Lidi mě baví. Příběhy mě
fascinují. Ale sluchátka a Facebook v mobilu mám taky. Často. Někdy si je
ale sundám a dívám se. A poslouchám. Je to možná trochu zvláštní, voyerský,
nevhodný. Ale poslouchám. Co si lidi v trolejbuse říkaj. Jak se tváří
holka naproti, co má naprosto skvělou kabelku a jak se snaží čerstvá maminka
zvládnout ukřičené dítě v kočárku. Jak mladý kluk pomůže do schodů
babičce. Nebo jak vedle sebe sedí rozhádaný pár a ani jeden z nich nechce
promluvit jako první a „řešit to na veřejnosti“. Já vidím. Nejste neviditelní.
A dívám se moc ráda, protože není nic úžasnějšího než různorodost lidí a
lidských emocí. Nic. Ani nádherná příroda nebo dokonalá duha nebo koťátko,
které se poprvé vidí v zrcadle. Lidé dělají tenhle svět. Jejich prožitky,
emoce, sny – splněné a ty nesplněné ještě víc. Protože nic člověka tak nezmění
jako nesplněný sen – buď posune, nebo zašlape.
Nejvíc mě asi trápí ten stud, který lidé za své emoce mají,
případně jako moc jim vadí, když to někdo s emocemi přehání. „Je to
hysterka, cíťa, všechno si moc bere. Ona se neumí kontrolovat. Takhle se před
lidmi přece chovat nemůže.“ No a já mám ten největší respekt před lidmi, kteří
mohou. Poruší pravidla a odhalí se. Ať už proto, že to nemohou dýl udržet nebo
prostě proto, že jim nevadí nebo nijak neřeší, že je ostatní vidí slabé,
zranitelné. Protože to je podle mě ta největší síla. Nestyďte se za své emoce –
prožívejte je, dobré, ale hlavně ty špatné. Ať se to neusadí neprožité někde
hluboko vás a nevylítne to ve chvíli, kdy to budete čekat nejméně.
